Posláním kostela je společenství

Milí spolubratři v kněžské službě, milé sestry, drazí bratři, milé děti,

slavíme sto let od posvěcení zdejšího kostela, i když tento chrám stojí samozřejmě mnohem déle. Vaši předkové – prababičky, pradědečci, a možná předkové ještě starší – ho budovali proto, že si přáli, aby byl mezi nimi přítomen Pán.

Ale proč je zde tento kostel?
Proč je zde pro vás?
Co vlastně kostel je?
Stěny – možná, že jsou z kamene nebo z nějakých cihel, omítka, nějaké věci ze dřeva, něco z kovu, pár obrazů, oltář, svatostánek...
A znovu se ptám: proč to tady je?
Jedině proto, aby se z každého z nás stával chrám.
Štěpán říkal, že Boží chrám má být rukama nezbudovaný, že to není jenom svatostánek, který tehdy přenášeli někde po poušti. Že chrám je něco víc. Chrám je každý člověk, který postaví svůj život na Bohu. I tento kostel je zde jen proto, aby proměňoval nás v chrámy Ducha Svatého. Proto se i Ježíš – řekl bych, že naštval – když z místa, které má být vyhrazeno setkávání s Bohem, udělali tržnici. Že ho zasvětili něčemu jinému: prodávání, kupování, zkrátka činnostem, ve kterých nikomu nešlo o Boha.
Co máme změnit, aby byl tento chrám skutečně naším setkáváním s Bohem? Místem, odkud budeme odcházet proměněni v Boží chrám a v našich srdcích bude vládnout duch lásky Otce a Syna, protože tato láska je něco, co může proměňovat náš život?

Sv. Pavel říká: „Vy jste Boží stavba.“ Vy, každý z vás. Když to uslyšíme, tak si řekneme: „No jo, tak já to přijímám, ale u mě jsi neměl, Bože, zrovna moc šťastnou ruku, protože já vím, jaký jsem.“ Ale on volá i ty největší hříšníky. A hříšníci jsme úplně všichni zde v tomto chrámě.
A on nás volá a říká: „Nebojte se, já budu s vámi. Budu vám pomáhat, abyste vybudovali chrám ve svém srdci, aby se skrze vás šířil pokoj a radost všude tam, kde budete.“
Možná z tohoto hlediska můžeme pochopit dar tohoto chrámu, který postavili vaši předkové. Mnozí z nich tady byli pokřtěni, mnozí z nich zde byli oddáni, s mnohými se zde jejich blízcí loučili. Jiní tady dostávali odvahu pro svůj život, odvahu pro to, aby odpustili druhému, sílu pro to, aby vydrželi v manželství, kde všechno nebylo úplně ideální, aby unesli tíhu loučení při smrti někoho blízkého nebo aby si vyprošovali milost, odvahu a moudrost pro to, co mají udělat pro své děti.
Všechny tyto věci jsou skryté. Nevíme, kolik lidí, třeba i našich blízkých, tady řeklo: „Dobře, Pane, já to těžké unesu. Tys nesl těžký kříž i za mě a já Ti děkuji za vše, cos pro mě udělal.“ Kolik lidí tady řeklo: „Chci ti, Bože, sloužit v zasvěceném životě.“ A toto všechno máme dnes uvidět. Ale nejdůležitější není dívat se dozadu. U žádného výročí, u žádných narozenin. To nejdůležitější je vidět něco před sebou, něco, pro co stojí žít. Máme před sebou vidět něco úžasně krásného, abychom si třeba právě v tuto chvíli uvědomili: „Tento chrám je místem, k němuž se má vztahovat můj život, kde mám hledat své spojení s Pánem. A když je najdu, stanu se Božím darem pro druhé na místě, kam jsem byl povolán.
Přijmout odpovědnost za druhé, to je velká věc, a my se zde máme učit přijmout odpovědnost nejen za svoji rodinu, za své děti, ale také za tuto obec, možná i za celý svět, protože tak, jak my, kteří jsme uvěřili, budeme žít s Kristem, tak z toho bude žít i naše okolí.

My, kteří jsme dnes přišli, abychom oslavili sto let posvěcení oltáře, máme vidět, že toto je místo, kde se stáváme, i skrze přijímání eucharistie, bratřími a sestrami. Když se zeptám dětí, co je u nich doma nejlepší, tak obvykle řeknou: „No, když se sejdeme u stolu všichni.“ A těm dětem je tam dobře, protože cítí, že jsou obklopeni láskyplnými vztahy. A takovým místem má být zde i tento oltář, který byl před sto lety posvěcený, pomazaný křižmem, skrze něhož máme mít účast na tom, co udělal Pán. U nás se říká svaté přijímání, ale v mnoha jiných řečech se používá výraz communio, tedy společenství. Naše společenství s Kristem i naše společenství navzájem mezi sebou. A to je poslání kostela – obnovovat svoje společenství s Kristem, protože takto budeme připraveni obnovovat i společenství mezi sebou, abychom tvořili jednu rodinu u tohoto stolu.
Kostel býval vždycky středem obce. Kolem byl hřbitov a dál domy a ještě dál byla pole. Takový býval model vesnice. Místo přítomnosti živého Boha, Krista, uprostřed nás – kostel, místo, z něhož čerpáme duchovně. Okolo něho ti, kteří nás předešli na setkání s ním. Dál místo, kde žijeme a o kousek dál místo, kde pracujeme a připravujeme živobytí pro fyzický život. I když dnes je uspořádání často jiné, možná stojí za to přemýšlet o smyslu toho, jak to dříve bylo...

A co bych vám chtěl popřát?
Aby se toto místo stalo středem. Středem vaší obce ne jako stavba, ale jako vzor toho, v co máme být proměněni každý z nás. A tak se znovu vracím ke slovům sv. Pavla: „Vy jste Boží stavba.“ A Bůh nám říká: „Já budu s tebou, neboj se člověče. Neboj se, nevzdej to, já budu s tebou, abychom spolu vytvořili chrám. Aby ty ses stal chrámem, kde bude přebývat můj duch, který i z tebe udělá místo, po kterém budou všichni toužit. Já s tebou počítám...“
A ten z vás, který řekne: ‚Ano, já to chci také,‘ který budeš bojovat za Boží věc, tobě Bůh říká: „Proslavím se tebou.“
A tak tedy, ať se skrze vás v této obci stále proslavuje Bůh, protože on mezi námi působí to dobré. Kéž se tak stane.