Ježíš na nás čeká v Eucharistii

Bratři a sestry, dnešní slavnost nás vrací zpět do velikonočního Třídení. Vlastně do Zeleného čtvrtku. Na Zelený čtvrtek si toho připomínáme hodně. Připomínáme si ustanovení svátosti kněžství, ustanovení mše svaté, potom si připomínáme Ježíšovu modlitbu v Getsemanech, jeho zajetí, výslech u velekněze. Je toho hodně. A právě, aby se nic z toho neztratilo, tak proto Církev z toho vytáhla ještě jednou okamžik ustanovení Eucharistie, mše svaté, a slavíme ho znovu. Znovu, je to úplně vlastně poslední taková slavnost. Na dlouhou dobu, se dá říct, až další taková velká slavnost je svátek Krista Krále na konci církevního roku, mezi tím bude dost dlouhé období, kdy nebude žádná taková velká slavnost, která by se přímo týkala Pána Ježíše.

My si dnes připomínáme to, jak jsem říkal už na začátku mše svaté, že Ježíš chtěl a chce zůstat mezi námi. Můžeme se ptát proč. Proč chtěl zůstat mezi námi? Odpověď je vpodstatě prostá. Protože nás má rád. Ale zase: nám to zní jako fráze, protože se to říká hodně často. Ale dochází nám to, jaké to je, když někdo má někoho rád? Tak hledá jeho přítomnost. Vzpomeňme si, jaké to je, když je člověk zamilovaný. Hledá, kde bude ten druhý, kam by za ním mohl přijít. Abychom se viděli, abychom byli spolu. A takhle do nás je zamilovaný Bůh, Ježíš. On nás hledá a přichází nám naproti. My si to často ani neuvědomujeme, my sem přicházíme do kostela, a on už tu vlastně čeká. My si často říkáme: „Mám to daleko.“ Je to spojené s obtížemi, s překážkami, často se mi nechce. A zapomínáme na to, že ani pro Ježíše to nebylo jednoduché, že on ušel taky svou část cesty, která byla spojená také s překážkami, s dost velkými překážkami. A my si dnes připomínáme, že Bůh vymyslel takový způsob, aby mohl být naráz na celém světě. Když byl Ježíš tady jako člověk na světě, tak byl na jednom místě. A všichni, kdo s ním chtěli mluvit, museli přijít na to jedno místo. Ale teď je to tak, že on přichází ke všem lidem, kteří chtějí přijít za ním. Jinými slovy, my si dnes připomínáme takové setkání, setkání mezi člověkem a Bohem. Vždycky když jdeme na mši svatou, když jdeme do kostela, tak bychom si to měli uvědomit. Já sice jdu, ale Ježíš taky šel a ušel svůj díl cesty. A vlastně už je tady přede mnou. Boží Tělo nabývalo na významu, tak jak třeba někteří lidé, hlavně reformátoři, potom řekli, že nevěří v přítomnost Pána Ježíše v proměněném chlebu, tak vlastně tento svátek se slavil čím dál s takovou větší slavnostností, okázalostí. Ale vždycky, vždycky podstatou té oslavy byl průvod. U nás dostal takovou zvláštní podobu, že se chodilo ke čtyřem oltářům. To bylo jenom u nás, to nebylo nikde jinde na světě. Všude jinde na světě se chodí z jednoho kostela do druhého kostela nebo do nějaké kaple. A vždycky je tam ten průvod. Průvod právě naznačuje to, že si uvědomujeme, že náš život je jakási cesta. Cesta, která má začátek, ale hlavně má cíl. A my chceme dojít k tomuto cíli.

Eucharistie je někdo, kdo nás provází na této naší životní cestě. Eucharistie, to je pokrm, který je nám daný na cestu. Jako naše tělo musí jíst, pít, odpočívat, prostě potřebuje spoustu věcí, aby mohlo žít, tak i naše duše potřebuje péči, aby mohla žít. Eucharistie, to není něco za odměnu, jak by se řeklo: „Děti byly hodné celý týden, tak za odměnu v neděli bude zmrzlina po obědě.“ To není Eucharistie. Eucharistie, to je nutnost. Když bychom totiž o tom uvažovali takhle, tak my si to nemůžeme zasloužit, my si to nezasloužíme. Ale o tom to není. To je dar a dar se přijímá. A jako nikdo z nás nepřemýšlí o tom, jestli teda budu jíst nebo nebudu jíst, víme, že to potřebujeme, že bez toho nebudeme živi, tak úplně stejně je to s Eucharistií. Jestli chci, aby moje duše žila, musím přijímat, musím chodit ke stolu Páně. Samozřejmě musím před tím splnit všechny ty podmínky, které jsou na mě kladeny. Mám teď na mysli svátost smíření a další věci, další život upravit. Bratři a sestry, Ježíš vymyslel způsob, jak být mezi námi, jak nám být co nejblíž. Protože je do nás zamilovaný, tak nás hledá, nadbíhá nám, chce být s námi. Ten dnešní svátek je o tom, abychom my se zamysleli nad sebou, jestli chceme být my s ním, jestli se mu třeba neschováváme, jestli před ním neutíkáme, jestli opětujeme jeho náklonnost, jeho lásku.