Tři kříže
ThDr. Karel Eichler
Popis poutního místa u Chudčic.
Eichler, Karel: Tři kříže, in: Eichler, Karel: Poutní místa a milostivé obrazy na Moravě a v rakouském Slezsku. Část dějepravná a popisná. Část první, Brno 1887, s. 185–201.
9. Tři kříže
nad Chudčicemi u hradu Veveří ve farnosti Čebínské.
I. Zprávy až do r. 1784.
Počátky tohoto místa poutního jsou zahaleny
v nejistotu. Nelze určiti, kdy založeno bylo. Pověsti vypravují, že vystavěna byla v těch místech
kaple hned tehdy, když se počalo křesťanství
v zemi šířiti. Později prý byla od nepřátelských
Uhrů sbořena, po delším však čase zase ze dřeva
znovuzbudována a od sv. Hyacintha, žáka svatého
Dominika, na počátku 13. století vysvěcena. Nejstarší spolehlivá zpráva o místě tom zapsána
jest v domácím protokolu fary Veversko-Bytyšské,
ku které Chudčice jakož i Sentice od r. 1684–1707
přiděleny byly, nemajíce v Čebíně, kam by byly
příslušely, vlastního duchovního správce.
Tehdy byl farářem Veversko-Bytyšským výtečný
v každém ohledu muž, Valentin Jestřabský,*) pečlivý
otec chudých, zbožný a horlivý kněz i pilný spisovatel a od něho pocházejí zprávy, které nám
sdělují, že u Těch křížů stávala kaple sv. kříže.
Čtěmež jeho zápisky:
„Popis kaple sv. kříže na kopci nad dědinou
Chudčicemi na panství Veverském stojící, kdysi
poutěmi, zbožností lidu, milostmi zázraků proslulé
– jak zřejmo jest ze všeobecné pověsti a ústního
předků podání –, která z týchže příčin nyní od
r. 1686 počíná nového nabývati jména a věhlasu.
I. O počátku a stáří kaple. Kaple, vůbec
sv. kříže zvaná, jest stará, celá dřevěná, stavby
jednoduché, na kopci dosti vysokém nad dědinou
Chudčicemi na panství Veverském v lesích vystavená. Dřívější obyvatelé Chudčic nechtěli ji na tom,
kde stojí, kopci stavěti, nýbrž asi v tom místě,
kde nyní obecní pastoušky jsou, a koupili a připravili dřevo a jiné potřebné věci. Avšak ejhle!
když vystavěli nějakou čásť a na druhý den přišli
v díle pokračovat, nenašli ani co bylo hotovo,
ani ostatní stavivo. A když byli po delší dobu
zmizelé předměty marně hledali, domnívali se, že
není vůlí Boží, aby co budovali, a tak ustali od
díla a upustili od svého úmyslu. Po několika nedělích jeden z nich vystoupil na kopec, a to dříví
a jiné stavivo všechno tam nalezl i poznal a
ihned jiným o tom zvěstoval; kteřížto přesvědšivše
se o divu, soudili z něho, že je vůlí Boží, aby
*) Zemřel r. 1719 v stáří 89 let, byv farářem ve V.
Byt. úplných 53 let. Jeho podobizna tamtéž se zachovala
na faře. Narodil se v Mor. Ostravě.
stavěli tam, což také učinili, z téhož staviva tam
přenešeného. To vypravovali mi staří obyvatelé
z Chudčic r. 1682, když jsem po původu kaple
pátral, že to slýchali o předků svých. Od toho
času posvátné kapli přibývalo pověsti a ozdobnosti.
Stáří jejího dozvěděti jsem se nemohl, avšak
starožitnosť dokazují poněkud nemnohé podpisy
poutníků, které na bývalém hlavním oltáři, nyní
na pravé straně v kapli stojícím, červenou křídou
latinskou řečí napsány jsou: „Na tomto místě byl
Jan Trnka z Brodu r. 1542.“ a druhý takový podpis: „Zde v nejhlubší úctě prodleli Albert Lobec
a Anna, z Bytyšky, r. 1553.“ A také na hlavním
oltáři je kámen mramorový bílý, na němž dlátem
vytesáno jest ve třech řadách starými písmenami
toto:
Anno Domini MCCCCLI (Léta Páně 1451).
Bohuslaus de Lomnitz (Bohuslav z Lomnice.)
Třetí řádek nedovedl jsem přečísti.
II. Poloha místa, dub. Na kopci jest poloha příjemná, lesy se všech stran obklíčená a nikoho není, kdo by si v ní neliboval. Neboť vystupující na horu, jakmile vzhlédnou posvátnou kapli,
útěchou jakousi prodchnuti a ku zbožnosti pohnuti
bývají. Stojí také dub velmi letitý a objemný před
kaplí na straně východní, o němž je zjištěno,
že se z něho prýštila šťáva červená, krvi podobná,
kterou šťávu jsem já od r. 1664 po několik let
vídal. Nyní téci přestala.
Pod dubem bývala zahrádka jednoduchým
plotem ohraděná. Měli ji v uctivosti tak, že bylo
zakázáno nohami po ní šlapati i dětem, modlívali
se však v ní poutníci. Ač docela zanikla, přece
slyšel jsem o ní věci podivuhodné. R. 1687 dal
jsem ji obnoviti. Proč však dřívější byla ctěna
nemohl jsem se dozvěděti, a tak jsem se domníval,
že se tam snad stal nějaký div nebo zjevení.
III. Dobrodiní čili uzdravení nemocí
zázrakům podobná.
1. Proti zimnicím na tom místě jest prý
lék nejjistější, jestliže trpící tam přijsou nebo slib
učiní. Několik příkladů uvésti mohu.
2. Podobně z jiných nemocí bývají tam
prosící vyléčeni. Vypravoval mi před časy p. Petr
Kotovic, měšťan a kupec Tišnovský (jenž již umřel),
že dceruška jeho velmi nemocná, když tam byla
donešena, uzdravila se; začež Petr pěkné dárky na
ono místo poslal, které tam dosud se nalezají.
Jan Niuxa, sládek kláštera Tišnovského, dlouho
nemocný, navštíviv ono místo ozdravěl; dcera jeho
nyní v Bytyšce je provdána.
Jiří Picka, také Koryčanem nazývaný (již
zemřelý) z těžké nemoci tam najednou se pozdravil,
když byl Boha pokorně za zdraví vzýval.
Léta Páně asi 1687 slib k tomu místu učinivši
Její Jasnosť paní Fargačová, baronka (tit.) z nemoci smrtelné vyvázla; kteráž pak na znamení
dobré a vděčné mysli mimo značný obnos peněz
sama osobně kapli té obětovala kalich s patenou,
celý vnitř i vně pozlacený, díla pěkného a ceny
50 zl. – Také pan z Hoffernů, královský fiskus
moravský, učiniv slib r. 1705 ku kapli na smrtelné
posteli, uzdravil se. – Jan Novotný, představený
hradu Veveří r. 1691 s manželkou v nemoci úlevy
pocítili ten den, který dali v kapli mši svatou
sloužiti.
3. I slepí tam zraku nabyli, jako: jistý
mladík z Uher; pak Anna, manželka Jana Pochvalovského, toho času myslivce Lažaneckého, jednoho
oka v lese udeřeného zrak zase dosáhla; po těch
Vít, soukenník Tišnovský, na stará léta naprosto
osleplý, zde vykonav pobožnosť prohlédl, že bez
vůdce vrátil se domů.
4. Větší věci pak se tam udály, jak jsem
doslechl, totiž: otec svrchu jmenovaného Jiřího
Picky slyšel na slavnosť sv. kříže v kapli andělský
zpěv a Lukáš Hájek z Rozdrojovic na Narození
Páně, když ku kapli přišel, ač byla zavřena, viděl
prý v ní sloužiti slavnou mši sv. a slyšel prý v ní
přelíbezný zpěv doprovázený troubami a bubny, a
celý tím ustrašený prý zbaven byl sil, že padl a
zůstal ležeti, až se slavnosť skončila.*)
5. Tyto vybranější případy zaznamenal jsem
na památku, vynechav méně důležité, jako: o důst.
p. Janu Jakubu Ježkovi, faráři Střelickém; o mé
příbuzné Juditě; o p. Janu Jiřím Stiglmeyerovi,
druhdy hejtmanu Veverském; o jisté panně z Brna,
která slibem ku kapli učiněným osvobozena byla
od padoucnice; o Matouši Kozlovi.
Další zprávy ať se hledají u dp. děkana Lomnického a jeho kaplana Čebínského,**) pod jejichž
pravomocí je to posvátné místo."
Až sem jde vypravování faráře Jestřabského.
Podali jsme je u překladu skoro doslovném, změnivše
*) O podobných zjevech ve starých dobách vypravují si v Chudčicích dosud.
**) V Čebíně je ve farním domácím protokolu popis Jestřabského doslovně opsán. Sdělil Kr. Sohn, farář Čebínský.
jen k vůli přehledu částečně pořádek v uvedených „dobrodiních.“
Z doby té zachovala se ještě zpráva, že v druhé
polovici XVII. století mnoho poutníků ke kapli
chodívalo a mezi nimi, že ji navštěvovali i flagellanti,
to jest kajicníci, kteří se na pokání za své hříchy
mrskali.
R. 1764 prohlížela kapli církevní kommisse,
bezpochyby při kanonické visitaci. I shledala, že je
kaple prastará, sv. Kříži zasvěcená. V ní pak mimo
kazatelnu nalezla čtyry oltáře – sv. kříže, sv.
Jana Nepomuckého, sv. Václava a Matky Boží.
Odpustky, kterými kdysi byla obdařena, již zanikly
(byly bezmála jen na čas povoleny). Každoročně
voděn tam býval na sv. Václava průvod z farního
kostela v Čebíně a odbývány v kapli slavné služby
Boží.
Týž rok 1764 zapsal Vev. Bytyšský farář, Václ.
Jos. Wolf do farního protokolu str. 470: „R. 1764
Anna Dorota, Valentina Germana, vojáka proslulého
pluku knížete Hildburghausena manželka, odpřisáhnuvši se Luteránství a vyznavši zde víru katolickou, jsouc zimnicí postížená, hledala v kapli
sv. kříže pomoci a navštívivši ji, brzy na to ji
ztratila. Což na česť svou kněžskou dosvědčuji.“
Rozkaz císaře Josefa II. z r. 1784, aby polní
kaple byly zavřeny a sbourány, zastihli i kapli sv.
kříže. Stavivo z ní rozprodáno nejvíce Chudčickým.
Jmění kaple v obnosu 1395 zl. (?) bylo prostavěno
ve věži farního kostela Veversko-Bytyšského. Sochu
P. Marie bolestné s jednoho oltáře koupil prý jakýsi
Slezák z Čebína a daroval ji později do farního
kostela, kde posud se nachází. Kam se dostaly
oltáře, není známo; zvonek je v kapli Sentické
(přelitý).
Ač kaple byla sbořena a dnes nikdo se na ni
nepamatuje, zachoval se přece obraz její. Dal jej
vymalovat bezpochyby hrabě Sinzendorf před zrušením. Na rámci obrazu je znak barona Mundyho.
Nachází se nyní ve farním chrámu Páně Vev.-Bytyšském a byl kostelu ku prosbě tamějšího
váženého kupce Dominika Kováře darován od
barona Mundyho, majitele panství Račického,
před tím hradu Veveří. Baron V. Mundy myslím
obraz našel na hradě Veveří, když jej od hr. Sinzendorfa r. 1802 koupil a jeho syn Jan vzal si ho
do Račic, když se tam r. 1830 stěhoval. Uprostřed
obrazu stojí mohutný dub dvoják, pod ním je zahrádka. Její plot z loutek do země vražených a
silným proutím na příč propletených. V levo stojí
kostelíček jednoduchý s červenou věžkou a šindelovou střechou; byl prý ze dřeva na kamenných
základech. Pozůstává z lodě a presbytáře; věžka
je nad lodí. Do lodě vedou jedny dvéře z průčelí,
druhé se strany pravé, epištolní, v níž je také jedno
okno; do presbytáře taktéž jde okno. Dále, v levo
od kostelíčka, stojí červený kříž (bez těla); druhý
(též bez těla) větší, v horní třetině bíle, v dolních
dvou červeně natřený, nachází se na pravo od
dubu asi v téže vzdálenosti od dubu jako levý.
V pozadí znenáhla dolů se klonícím roztroušeno
jest několik malebných skupin stromových. Krajina
malována jest se strany jižní a osvětlení má
se strany západní. Dole na obraze jest nápis:
„H. Kreutz zu Achhorn geherig“; to jest: sv. kříž
k Veveří patřící. Letopočet a jméno malíře není
udáno.
Po sboření kaple označeno jest místo posvátné
třemi kříži.
II. Zprávy z našeho století.
Ze století našeho sdělujeme tyto zprávy, jichž
se nám částečně dostalo od správce Veverského
Fr. Stefana, Jana Matouška, učitele Chudčického,
a Edvarda Mühlbachra, občana tamějšího.
Když kříže na kopci setlely, dal baron Jan
Fr. Mundy, majitel Veveří, 18. srpna 1825 farnímu
úřadu v Čebíně revers, že dva z těch křížů na
vlastní útraty zbuduje a že je i nadále v pořádku
udržovati bude.
Dne 16. května 1827 dala obec Chudčická
revers, že „onen (třetí) na cestě stežné k Veverskému zámku před les (to jest na onom místě,
kde před časy ona kaple sv. kříže stála) postavený
velký kříž dřevěný s plechovou figurou (a sice na
pravo podle oněch dvou od barona Mundyho reversem ujištěných) vždy zachovají a kdyby časem
zajíti nebo nějakou zkázu utrpěti měl, zase na to
místo ku všeobecné pobožnosti nový na obecní
útraty postaviti dají.“
Od té doby zůstalo vše při starém, jen že se
poutě, které od zákazu císaře Josefa II. ochably,
zase rozmnožovaly. Hojná ta návštěva a zbožnosť
poutníků, z nichž mnozí po kolenou lezli okolo
křížů, vzbudily v manželích Josefovi a Kateřině
Stoupencových z Chudčic č. 17 dosud žijících zásližnou myšlénku, aby dali na své útraty od Hráze
(u bývalého rybníka), kde několik domků k Chudčicím příslušících sojí, až na horu ke třem křížům
poříditi křížovou cestu. Když se s úmyslem svým
pronesli, zalíbil se i jiným občanům Chudčickým,
tak že se o 14 zastavení 14 majitelů gruntů rozdělilo a každý jedno postaviti chtěl. Tím bylo
umožněno, že místo zamýšlených pouhých dubových sloupů s obrázky, mohla vyvedena býti křížová cesta o zděných kapličkách. Veversko-Bytyšský
stavitel, Eduard Svoboda, rodák Chudčický (týž,
jenž později přesídliv se do Brna, stavěl Besední
dům, a r. 1886 v Brně zemřel) udělal nákres
k štacím a r. 1856 z jara s prací počato; obrázky
vymaloval Jos. Pallas z Vev. Bytyšky. Když pak
bylo vše hotovo, vysvěcena po žních Křížová cesta
od Čebínského faráře, Ježkovského, za ohromného
návalu okolního i vzdáleného lidu.
Vrchnosť Veverská ochotně dovolila ty kapličky, jež většinou v lese panském stojí, tam
zbudovat a lesní příručí z Veveří, Opolecký, jenž
se záslužného díla též vřele ujímal, dal lesem prosekati širší a rovnější cestu, a na hoře místo kolem
sv. křížů urovnati, rozšířiti a kaštany vysázeti.
Ač vše děláno spojenými silami, přece hlavní zásluha zůstala manželům Stoupencovým jak pojatím
plánu tak největšími peněžitými oběťmi.
Domovní čísla v Chudčicích, jichž majitelé
převzali vystavění a vydržování křížové cesty, jsou
počínaje od prvního zastavení do 14. – následující: č. 56, 9, 15, 16, 21, 20, 24, 30, 25, 8, 7,
17, 10, 18. – Každé číslo tedy stará se o svou
jednu kapličku.
III. Studánka.
Týž rok 1856, kdy křížová cesta byla vyvedena, vystavěl majitel „dolního mlýna“ Veversko-Bytyšského, Josef Kotovic, kapličku nad pramenem
výborné vody, ve žlebě, jenž táhne se skoro souběžně s křížovou cestou. Do kapličky dal obraz
P. Marie Pomocnice; pod ní je vyzděna studně.
Kotovic tak učinil z vděčnosti k Bohu za tak
vzácnou vodu, neboť on sám jiné nepil až do své
smrti. Zemřel dne 14. dubna 1862 v stáří 79 let
zachladiv se při jarní povodni. – Také se vypravuje, že prý se tam zjevila P. Maria.
IV. Popis posvátného místa.
Koncem května r. 1886 vydali jsme se s učitelem
Vev. Bytyšským, Fr. Tlachem, ke sv. Třem Křížům,
abychom místo zevrubně prohlédli a popsali. Výsledek vycházky byl následující:
Štace počínají hned nad Chudčickou Hrází
na obecném pastvisku, na němž stojí první čtyry
u cesty po obou stranách vysázené divokými kaštany. Páté zastavení už nalézá se v nízkém lese
bukovém, jenž pokrývá celé pohoří. Chodník je
široký a pohodlný a stoupá jen znenáhla až k 9. štaci;
od 9. do 11. je kus prudkého, drsného, kamenitého kopce: další štace už jsou na vrchu jen nepatrně stoupajícím u cesty hladké. Jednotlivé
štace jsou od sebe asi 30 sáhů vzdáleny.
Kapličky jsou udržovány v dobrém stavu a bývají
skoro každoročně bíle olíčeny; proto jsme na nich
nenalezli skoro žádných jmen a průpovídek, tužkou
psaných, kterými si poutníci srdce ulehčují.
V každé kapličce je obrázek na plechu malovaný a pod ním dubový křížek.
Od posledního zastavení přijde se k mýtině.
Lze snadno poznati, že ruka lidská ji upravila.
Kruh 30 kroků průměru mající je vodorovně
srovnán tím způsobem, že po dolní straně naveženo
hlíny a narovnán kamenný tarásek, na horní pak
odkopáno země.
Tři kroky od této obruby kruhu do vnitř, je
druhý menší kruh, jejž tvoří 15 kaštanů kolem vysázených (jeden z nich schází). Jeden kaštan od
druhého vzdálen jest 6 kroků; užší ten kruh tedy
má v objemu 90, to jest třikrát třicet kroků.
Uprostřed kruhů stojí rovnou řadou tři červené kříže a zbytky dubu.
Postavme se a obraťme se obličejem ku křížům a prohlédněme si ty čtyry předměty. Především
jest nápadno, že všechny tři kříže představují
Krista, a žádné lotry s Kristem umírající.
1. Prostřední kříž, od něhož k zevní obrubě
kola je 15 kroků, je ze všech nejmenší. Stalo se
to bezpochyby tím, že spodek jeho uhnil a zbytek
byl hlouběji do země vsazen. Na kříži visí plechová
figura Krista, pod ní obrázek P. Marie též na
plechu malovaný. Peň je ozdoben předměty k oběti
a smrti na kříži se vztahujícími; jsouť na něm
vyřezány a omalovány: 30 stříbrných, srdce s 3
hřeby, kalich s hostií, tři kostky, kleště a kladivo,
rejč a pantok, 2 kopí s umrlčí hlavou. Kříž má
Letopočet 1861, výška obnáší 3 a čtvrt metru.
2. Levý stojí vzdálen 7 a půl kroků, má též
plechovou figuru Kristovu a nad ní na plechu malovaný věnec. Na pravé boční straně vyřezáno jest:
olivová ratolesť, srdce plápolající, důtky a šíp,
hvězda, halapartna s kopím a džbán; na levé:
kyj, ruka, srdce mečem proklaté, důtky s metlou,
hvězda, meč a žebřík, a nádoba ozdobná na drahou
masť. Letopočet není vyryt.
3. Pravý, Chudčické obci patřící kříž, s plechovou figurou a věncem, vzdálen jest od prostředního také 7 a půl kroků, tak že oba ty boční
kříže od sebe jsou 15 kroků vzdáleny. Pod Kristem
nalezá se plechový obrázek P. Marie se srdcem,
jež mečem jest probodnuto. Pod obrázkem je
čtverec jedné stopy, v jehož středu vyřezán jest
kalich s hostií a na jehož obrubě se nacházejí
jako malé ozdůbky: kopí, žebřík, nádoba na ocet
smíšený se žlučí, metla po levé a houba na třtině,
kladivo, kleště, tři hřebíky a bič po druhé straně.
V zadu je rok 1849.
Boční kříže mají přes pět a půl metru výšky.
Na všech třech jsou lucerny, abyc v nich rozžaty
mohly býti lampičky s olejem.
4. Dub či vlastně zbytek dubu stojí vprostředku
před prostředním a levým křížem. Trosky jeho
dokazují, že je prastarý, a jsa na jednu stranu
nahnutý dosvědčuje tím, že býval dvojákem. Kdy
pozbyl bratra, nelze udati.
Je to kus pně, asi 10 metrů vysoký, již (od
20 let) suchý a červy prožraný, dutý a uvnitř
práchnivý, po jedné straně (kde býval jeho druh)
otevřený a dole u země namnoze děravý, rozpukaný
a chatrný, tak že zdá se, jakoby dnové jeho byly
sčítáni. Na vrchu z něho trčí haluze, na koncích
uřezané; jedna mohutná haluz je vylomena. Na
vrchu po dvou stranách je ještě něco kůry, dole
ji lidé ořezali na podkuřování. Na severní straně
je omšený. Na pni zavěšena je lucerna a malý, železný křížek litý s německou modlitbou; také jsou
doň zaraženy hřebíky (na nichž bezpochyby visívaly
záslibné dárky) a připevněna nebo do skulin a
dírek zastrkány obrázky, vlasy a podobné věci;
uvnitř stromu leží hadry z chorých údů, vlasy,
kamení a jiné předměty.
Peň má v objemu: u země – asi 71/2 metru,
u výši jednoho metru – 53/4 metru a u výši 2
metrů – 41/2 metru.
Po zahrádce není ani památky; – stávala
pod dubem; podobně po kostelíčku, jenž tam stál,
kde nyní kříž Chudčický.
Na příč přes kolo, vedle těch tří křížů vede
pěšinka z Chudčic ku hradu Veveří; do zadu za
kruhem odbočuje cesta k Jinačovicím, též k Rozdrojovicím a dále k Brnu.
Asi sto kroků na pravo, nad pěšinou k Veveří
vedoucí, máme ještě čtvrtý osamělý kříž v houští,
Chudčickým patřící. Říká se tam u sv. Eustachia
a lidé si vypravují, že snad některý majitel Veveří
na honě pronásledoval laň a když ona na to místo
doběhla a se obrátila, že měla nad čelem kříž.*) Zdá se však, že tam stranou byl do země zastrčen
některý zpráchnivělý kříž od dubu, aby tam úplně
shnil; později však místo to už křížem trvale
zasvěceno.
V. Rozhled po okolí.
Směrem k Brnu a Kuřímu táhnou se rozsáhlé
lesy po hřbetech dosti vysokých hor. Na západ,
*) Viz legendu o sv. Eustachiu na den 20. září.
vyjdeš-li z lesa na stráň s volným rozhledem (nad
mlýnem), překvapuje úrodná kotlina, uzavřená
k Lažánkám (nad nimiž se stále kouří z vápenných
pecí) a k Tišnovu horami a lesy, k Veveří pak
kopcem znenáhla stoupajícím s ornou půdou. V kotlině
leží uprostřed zahrad Veveří Bytyška s velkým
chrámem, ktrá už r. 1521 městysem byla a je
spojena silnicemi s Čebínem, Lažánkami a Veveřím.
Za Bytyškou hory prorvány jsou dvěma hlubokými úvaly; z pravého vytéká řeka Švarcava od
Tišnova, z levého, v němž viděti jest prachovnu a
dále nad strání dědinu Javůrek, plyne „Bílý potok“
od Bytyše. Od Bytyšky Švarcava, přijavši pohostinně
potok, sesílená proudy své valí rovinou k Dolnímu
mlýnu a odrazivše se o skály pod našima nohama
ubíhá do malebné krajiny pod hrad Veveří. S místečka našeho nade mlýnem vidíme v dálce 1 míle
poněkud v levo od Bytyšky – Ostrovačice s kostelem a kouř nad Zastávkou – čili Božím Požehnáním; v pravo za Chudčicemi prokmitává mezi
stromovím Čebín s kostelem a nad ním holý vrch
„Čebínka“ a dále Drásov též s kostelem.
Nemáme-li času, abychom si zašli ku hradu
Veveří, jejž odtud viděti není, můžeme ho nejlépe
shlédnouti z cesty, která vede od Dolního Mlýna
do Vev. Bytyšky.
Hrad Veveří uprostřed hor a lesů strmí velmi
malebně na skále stromy porostlé, která s jedné
strany vypíná se nad Švarcavou, s druhé nad údolím,
potůčkem Veverkou protékaným a v park proměněným. Rozsáhlé jeho budovy dělí se na dolní a
horní čásť a jsou spojeny velikolepým mostem
o jednom oblouku. Devět věží (jedna se nedávno
sřítila) jej zdobilo, tak že se říká podnes: „Na
Veveří devět věží, kdo nevěří, ať tam běží.“ Hrad
je jako letní bydliště nádherně zařízen.
Jméno jeho sluší odvozovati od jména zvířete
vevery čili veverky. O založení jeho vypravuje se
tato báje: Brněnské kníže Kunrat r. 1059 pronásledoval na lově v tomto kraji jelena a na vrchu,
kde hrad nyní stojí, unaven si odpočinul; tu psi
jeho v blízkém křoví začali štěkati; kníže domnívaje se, že nějaká zvěř se blíží, vyskočí, spěchá
k tomu křoví, ale vidí, kterak psi ze starých dubů
množství veverek ze hnízd vyplašili, tak že těmi
zvířátky stromy se jen hemžily. Kníže, jemuž lesnatá krajina velice se líbila, umínil si hrad zde
založiti a jej podle množství veverek zde nalezených
nazvati Veveřím.
Hrad zajisté jest prastarý. Jeho slovanské
jméno dosvědčuje, že zbudován byl dříve, než
v Čechách a na Moravě nastala moda, novo založené hrady německy pojmenovati anebo starší česká
jména hradská německými nahrazovati. Pochází
z dřívější doby než z konce 12ho století, a založen
byl od zeměpánů. Spravován byl od kastellanů čili
purkrabích. Rozsáhlý byl obvod, jenž k němu patřil
a výnos z jeho lesů, které se táhly od Brna (pisarky) po hřbetě hor podle Švarcavy na jedné straně
až k Rosicím, na druhé pak až k Tišnovsku, byl
a dosud jest velmi značný.
O osudech hradu víme málo. Nějaký čas po
smrti Přemysla Otakara II. byl v zástavu dán; ale
od markraběte Karla (napotomního císaře Karla IV.
Otce Vlasti) byl zase vyplacen. Častěji sídlel na
Veveří jeho nástupce, markrabě Jan. Ze století XV.
zprávy o hradě nejsou zaručeny, na př., že Táboři
r. 1428 ho ztékali.
Počátkem XVI. století hrad přešel z rukou
zeměpánů do majetku soukromého. Z majitelů napotomních uvádíme: svob. p. Tyffenbachy, (1609–1670), za něž bylo hradu r. 1643 a 1645 od Švédů
marně dobýváno; hrabata Sinzendorfy (do 1802) za
jejichž panování byl r. 1745 od Prušáků úplně
vydrancován; svobodné pány Mundy (do 1830); kteří
zbohatli soukennictvím; královskou výsosť, prince
Gustava Vasu, barona Sinu (knížete Ypsilantiho) a
od r. 1881 barona Hirsche-Gereutha.
Ve hradě je kaple sv. Václava (původně sv.
Prokopu zasvěcená), kterou markrabě Jan (1350–1375) při svém pobytu na Veveří bohatě nadal,
takže u ní zvláštní kaplan ustanoven byl už asi
do konce XV. století. Nyní se v kapli služby Boží
nekonají, protože majitelé panství Veverského, počínaje Gustavem Vasou, nebyli katolíci. –
Nedaleko od hradu na rovině viděti jest osamělou kapli „Matky Boží“, na bývalém hřbitově.
Má se za to, že kaple ta bývala původěn farním
chrámem Bytyšským a také až do r. 1841 všichni
farníci na jejím hřbitově pochováváni byli. Dle
stavebního slohu jejího soudí znalci, že pochází
nejpozději z XIII. století! Na hlavním oltáři je
obraz Matky Boží, (černé – sv. Lukášské), jenž
chován byl vždy u veliké úctě.
VI. Poutníci.
navštěvují sv. Tři Kříže po celé léto. Přicházejí
buď schválně k nim, anebo se stavují u nich na
pouti své na Vranov a jinam, aby tu vykonali pobožnosť křížové cesty. Kteří pouze sem putují, podívají se vždy také dolů ku kapličce P. Marie se
studánkou; kteří zde se stavují jen jako na průchodné stanici, jdou od třech křížů hned dále do hor.
K vodě ve studánce mají vším právem velkou
důvěru.
Ač i ve všední dny mnoho a mnoho processí
se dostavuje, přece hlavní návštěva je na neděle a
svátky, kdy les se lidem domácím o cizím téměř
hemží a zpěv se stráně daleko se rozléhá.
Eichler, Karel: Tři kříže, in: Eichler, Karel: Poutní místa a milostivé obrazy na Moravě a v rakouském Slezsku. Část dějepravná a popisná. Část první, Brno 1887, s. 185–201.