Vlastenectví v promluvách faráře Val. Jestřábského (1630–1719)
Aug. Neumann
Rozbor vlasteneckých kázání Valentina Bernarda Jestřábského v jeho sbírce Opus novum tripartitum.
Neumann, Aug.: Vlastenectví v promluvách faráře Val. Jestřábského (1630–1719), Věstník jednot duchovenstva brněnské a olomoucké diec., 28, 1935, s. 240-247.
Dr. Aug. Neumann:
Kulturně-vlastenecké postavy mor. kněžstva.
(Dokončení.)
II.
Vlastenectví v promluvách faráře Val. Jestřabského (1630–1719).
Kdykoliv psal kdo o tomto vynikajícím knězi pobělohorské Moravy, vždy zdůraznil vlasteneckého ducha jeho kázání. Dosud však
zůstalo při pouhém zjištění tohoto faktu, ale blíže se obsahem
Jestřábského kázání nezabýval nikdo. Proto jsem dychtivě
sáhl k latinské, trojsvazkové sbírce kázání Jestřábského „Opus
novum tripartitum“, chované ve studijní knihovně pod signaturou
II, 34445, abych poznal, v čem spočívalo Jestřábského české vlastenectví a opravdu jsem došel k překvapujícím nálezům. Jestřábského
promluvy se nesou duchem národního sebevědomí, horoucí lásky
k vlasti a opovržením k nepřátelům národa. Můžeme proto bez přehánění o jeho sbírce kázání říci, že to bylo burcování dřímajícího
národního vědomí.
Zdá se mi, že přípisky na titulní straně každého výtisku jmenované knihovny dávají nám tušiti, kde asi Jestřabský se počal národně uvědomovati. Na každém titulním listě totiž čteme slova:
„Colegii S. J. Hradistii, Anno 1716 dono Valentini Gestržabsky,
parochi Aichorno-Biteschensis oblatum, et catalogo inscriptum.“
Jestřabský narozený v roce 1630 v Moravské Ostravě studoval totiž
po smrti svého chudého otce u jesuitů v Uh. Hradišti. Jelikož byl
vysvěcen asi v r. 1663, můžeme klásti dobu jeho studií v Hradišti
do let 1651–1657, tedy do doby, kdy jesuitský řád měl řadu vlasteneckých kněží, prvních to našich národních buditelů. Věnoval-li
na sklonku svého života Jestřabský svá kázání koleji v Uh. Hradišti, na níž kdysi studoval, jest to důkazem, že na ni vděčně vzpomínal ještě jako stařec nad hrobem. Poněvadž jeho kázání jsou
prostoupena vlasteneckým duchem, můžeme se domnívati, že autor
je daroval v předpokladu, že svým darem nikterak nenarazí, čili
že i v Uh. Hradišti předpokládal vlasteneckého ducha. Proto jsou
ony přípisky na titulních listech Jestřabského kázání tak význačné.
Jenom jedné věci jest u Jestřabského litovati: Jeho kázání nejsou datována. Kdyby tomu tak bylo, pak by jeho promluvy byly
tím významnější, jak patrno z jediného jeho datovaného kázání
o sv. Janu Nepomuckém z roku 1694!
Přikročme nyní k promluvám samotným.
Z kázání Jestřabského předně poznáváme, jakým zdrojem národního sebevědomí byli národní světcové. V kázání na sv. Prokopa
navazuje Jestřebský na slova Boha Abrahamovi řečená, aby pohleděl
na nebesa a spočítal hvězdy. Tak prý tomu bude i s jeho potomstvem, které vzroste tak, že ho bude jako hvězd na nebi. Tato slova
kazatel uvádí ve spojitost s českým a moravským lidem, jemuž prý
Bůh přislíbil tolik svatých v nebi, kolik je na obloze hvězd. Tito
národní světcové však se neblíží hvězdám jenom svým počtem,
nýbrž i září, kterou kolem šíří. Protože jest našich národních světců
tolik, tedy je kazatel třídí dle jasu jejich slávy. Prvním jest sv.
Václav, jakožto větší světlo. Po něm následuje menší světlo, sv.
Vojtěch. Do třetí skupiny ostatní svatí a světice jako podivuhodné
svítící světla: Sv. Ludmila, sv. Prokop, sv. Ivan, sv. Jan Nepomucký, bl. Hroznata, ctih. Vojislava, Mlada, Zdislava, Anežka a j.1)
Sláva těchto svatých a světic jest taková, že i cizí národové musí ji
obdivovati. Tato sláva pak jest i slávou země české země, neboť sám Bůh
ji oslavil svatostí a zázraky svatých v ní se zrodivších.2) Konkretním
dokladem tohoto seběvědomí jest kázání na sv. Jana Nep. v r.
1694 přednesené. „Věhlas, úcta a sláva tohoto (světce) zvláště
v těchto posledních letech vzrůstá po světě křesťanském, (zasahujíc)
až k nejvzdálenějším národům ...“ S patrnou chloubou praví Jestřabský, kterak sv. Jan Nep. byl ve svém dětství uzdraven na přímluvu P. Marie právě tak jako sv. Vojtěch „rovněž Čech a z českých
rodičů“ pocházející.3) Rádi proto našemu kazateli věříme, když
úvodem k tomuto svatojanskému kázání praví, kterak s velikou
radostí kázává o českých svatých, zvláště ale o světcích-kněžích.
Národní sebevědomí ze slávy českých světců plynoucí nám dává
tušiti, že Jestřabského duchovní zbrojnici jest katolická tradice
českých dějin. Domnění toho potvrzují další doklady, na základě
1) III. „Suscipe coelos et numera stellas, si potes, sic semen tuum.“ tam
vero, quod Abrahae promiserat Deus, promisisse atmulto amplius praetitisse videtur genti Boëmorum et Moravorum tot nimirum fore coeli cives de natis eius
et tam fulgidos sanctos, quod stellae sunt et luminaria firmamenti.“
2) U. m. Nos, ergo auditores, D. Deum glorificemus, qui patriae nostrae tales
et tantos ac tot sanctos, ceteris gentibus merito admirandos dedit, qui ad patriam
nostram sanctitate et miraculis illustrarunt ...“
3) 125. „Itidem Boëmo et Boëmis genito parentibus.“
nichž Jestřabský přesvědčuje své posluchače, že český národ byl
tehdy slavným a mocným, dokud byl katolickým. V kázání ve výroční den bitvy bělohorské praví: Sv. Cyrill a Metoděj přinesli našemu národu víru Kristovu. Lid si ji dovedl udržeti po několik století neporušenu a právě tehdy prožívaly české země svou zlatou
dobu, jak vysvítá z dějin. Pak ale vystoupil Hus a Luter, učení jejich zapustilo kořeny v našich zemích a od té doby počaly u nás
mizeti stará sláva i štěstí a u ostatních národů, u nichž český národ
měl slavné jméno, počala naše sláva upadati.1) – Podobně promlouvá i v kázání na sv. Jana Nep., v němž prohlašuje dobu Karla
IV. za vrchol slávy českých dějin. Sv. Jan Nep. však předpověděl
budoucí úpadek vlasti přivozený bludařstvím. To se skutečně stalo
„a husitské kacířství a z něho zrodivší domácí nesváry a občanská
válka uškodily Čechám více nežli by jim bývali mohli pohané uškoditi. Husitství zdeformovalo Čechy více nežli by je býval mohl zdeformovat kterýkoliv nepřítel.“ Na důkaz správnosti svého tvrzení
cituje výrok Eneáše Sylvia o nádheře českých chrámů před bouřemi husitskými a praví, že tak vypadaly Čechy před Žižkou a napovídá zároveň, kterak vypadaly po Žižkovi.2)
Jestřabský z těchto smutných dějinných zkušeností vyvodil napomenutí k stálosti u víře cyrillometodějské. Bratří ze Soluně nebyli husiti, ani luteráni, nýbrž katolíci poslaní na Moravu samým
římským papežem. Proto nechť se věřící drží víry katolické právě
tak pevně, jako se jí drželi sv. Cyrill a Metoděj3)!
Na sv. Václavu poznáváme, že sláva jeho dosahovala u Jestřabského romantických téměř rozměrů. Poučuje nás o tom srovnání
sv. Václava se Šalomounem. Dle Písma sv. (IV. Král.) přicházejí
prý lidé ze všech národů naslouchat jeho moudrosti. Naši čeští i moravští předkové měli však jiného Šalomouna. Byl jím sv. Václav, jenž
nejen vynikal svým urozeným původem, nýbrž i moudrostí. Ta
byla taková, že dokonce jí přesahoval i samotného Šalomouna.
Tvrzení své dokládá citátem ze sv. Pavla (II. Kor. 2) o nehynoucí
modrosti boží.4)
Z kázání na 18. neděli po sv. Duchu poznáváme příčinu tohoto
nadsazování. Jestřabský s bolestí pozoroval, jak mnozí nejsou naplněni takovou láskou k vlasti, jak by si toho jeho smutná doba
vyžadovala. Proto hleděl na lid sobě svěřený působiti co největším
vynášením slávy národních světců, aby takto u něho budil národní
vědomí. Jak to činil, o tom nás poučuje právě uvedené kázání, z něhož uvádím místy celé partie doslovně.
1) III. 800. ... „ac ea durante fuisse quoddam aureum saeculum in his regnis,
ut patet ex historiis ..." „et mox prisca gloria et felicitate privari coeperunt et
apud alias gentes, apud quas antea gloriose audiebant vilescere.“
2) 125. „... et plus Bohemiae nocuit hussitica haeresis et ex ea nata domestica
discordia et bellum civile, quam ethnicismus potuisset, et magis Boemiam deformavit, quam hostis quicunque deformasset.“
3) I. 301.
4) I. 698. „Quod cum ita sit, auditores, habuere Boëmi, habuere et Moravi
maiores nostri regem S. Wenceslaum non tantum nobilem et claro stemmate natum,
sed etiam sapiencia conspicuum et meliore sapiencia quam floruerat Salomon.
Úvodem poukazuje Jestřabský na příklady z biblických dějin.
Ukazuje na samotného Spasitele, kterak plakal nad budoucí zkázou
Jerusaléma a jak vroucně miloval krásné Kafarnaum. Ukazuje dále
na udatné Machabejce, kteří z lásky k vlasti a národu bojovali a
umírali. Na základě těchto příkladů z Písma sv. se táže: „Zdaž každý
nemá právem své vlasti zvláště milovati, jí dobře činiti, zlé od ní
oddalovati, a zvláště my, Moravané, zdaž nemáme za slavnou naši
moravskou otčinu, v níž jsme zrozeni a vychováni, nastaviti proti
nepříteli prsa s udatností spartánskou?“ V souvislosti s bratřími
machabejskými praví: „Tyto věci mohou ovšem zanítiti náš duch,
aby každý z nás se postavil za svou vlast a za její prospěch. Protože však všichni nejsou takového smýšlení,
proto dnes k němu vybídnu.“1)
Po tomto krásném úvodě promlouvá o lásce k vlasti takto: „Sama
přirozenost nás pobízí, bychom vlast milovali, jí napomáhali a ji
bránili od jakéhokoliv zla. Je totiž lidem vrozeno, aby milovali zemi,
v níž se zrodili, aby milovali spoluobčany a krajany, mezi nimiž se
zrodili a vyrostli. Pohleďte na mladého ještě Mojžíše, zrozeného ze
židovstva v Egyptě, nalezénoho dcerou Faraona ve vodách poblíže
břehu, doneseného na dvůr královský, tam vychovaného a dobře
vydržovaného, který však přes to nenaklonil svého ducha k Egypťanům, nýbrž k Židům! Proto, když jednoho dne uviděl, kterak
jeden Egypťan nespravedlivě trestá Žida, přispěchal tomuto ku pomoci a Egypťana zabil. Odkud tak veliká náklonnost Mojžíšova
k Židům nežli z krve samotné? kdyžtě přece svých rodičů sotva
vůbec znal? (Exod. 2.). Jindy dal se dokonce místo lidu židovského
od Boha trestati, ba dokonce i souhlasil s vymazáním svého jména
z knihy života, jenom když nebude trestán jeho lid pro modlářství.
(Exod. 32.) Totéž si přál i sv. Pavel, řka: „Přál jsem si vzíti na sebe
kladtbu Kristovu pro bratry mé, kteří jsou se mnou zpřízněni dle
těla, kteříž jsou Israelité.“ (Rom. 9.)2)
1) III. 672. „An non iure merito unusquisque patriam suam singulari amore
prosequi debet, illi benefacere, ab illa mala propulsare, ac praecipue nos Moravi
inclytam nostram Moraviam, in qua nati et educati sumus et pro illius incolumitate Spartana virtute pectora nostra hosti obiicere? ... „Haec utique possunt accendere
spiritum nostrum, ut unusquisque velit stare pro patria sua et pro illius incolumitate.
Quia vero non omnibus est talis animus, eapropter ad hoc hodie adhortabor.“
2) U. m. „Ad amandam patriam, iuvandam et tuendam a quovis maleficio excitat nos ipsa natura. Ets enim innatum hominibus amare solum, in quo nati
sunt, amare concives et conterraneos, inter quos nati sunt et educari, Aspicite
Moysen adhuc iuvenem, qui ex Judaeis in Aegypto natus, a filia Pharaonis in
aquis prope litus inventus, in aulam regis illatus, ibi molliter enutritus et optime
habitus, animum tamen non ad Aegyptios, sed ad Hebraeos gesit. Unde, cum
quadam vice conspexisset, quod vir Aegyptios Hebaeum injuste affligeret, Hebraeae succurrit et Aegyptium interfecit. Unde tanta propensio Moysi ad Hebraeos,
nisi a sanguine? Tametsi parentes suos vix novisset, utpote ab illis ex mandato
regis eicetus ad flumen infantulus. Exod.
2. Alis etiam pro populo Hebraeo a Deo reprobari et nomen suum de libro
vitae deleri consentiebat, tantum ne puniantur populus ille propter commissam
idololatriam. Exod. 32. Idem optabat S. Paulus apostolus, cum dixit: „Optabam
ergo, ipse anathema esse a Christo pro fratribus meis, qui sunt cognati mei secundum carnem, qui sunt Israelitae.“ Rom. 9.
Po těchto příkladech z posvátných dějin obojího Zákona přechází
k národům pohanským, u nichž rovněž nechybí příklady o této
vrozené náklonnosti k vlasti. Uvádí příklady z čínských dějin, staví
za vzor Curtia, jenž dobrovolnou smrtí uchránil Řím od pohromy,
načež vyvozuje z těchto příkladů následující působivou řečnickou
otázku: „Když vlivem přírody samotné lidé, i pohané, milusí svou
vlast a odrážejí od ní nebezpečí, proč by nikdo z nás nechtěl ukázati svou lásku k vlasti i svým krajanům, jejich dobro vždy vyhledávati a zlo od nich odháněti myslí i skutkem?“1)
Náš kazatel naznačil při Mojžíšovi, že láska k vlasti jest v krvi
každého člověka. To pěkně dokazuje v následující části: „Abychom
stáli k vlasti, k tomu nás vybízí láska k spřízněné krvi, kterážto
(láska) žije a trvá ve vlasti i v soukmenovcích.“ Poukazuje na Davida
(Král. 17), který z lásky k svým ovečkám dal se do boje se šelmami,
z čehož vyvozuje tento důsledek: „Jestli že se tedy David nebál takových nebezpečí podstoupiti pro domácí ovce, zdaliž by se měl někdo
báti (boje) za svou vlast a drahé přátele i krajany, na př. proti Turkovi,
nejurputnějšímu to nepříteli naší otčiny i veškerého křesťanstva?“2)
Kromě ukazování na příklady z dějin cizích národů dovedl farář
Jestřabský roznítiti vlastenecké city svých věřících ještě také jinak.
On je těšil nadějí v lepší časy, vycházeje z katolického článku víry
v přímluvu svatých. Ve svatováclavském kázání takto volá ke svým
posluchačům: „Budeme-li jich ctíti, budou se oni za nás přimlouvati.“3) Zvláště přesvědčivě však k nám tento fakt mluví v předmluvě III. svazku kázání, v níž Jestřabský vroucně vzývá sv.
apoštoly slovanské o pomoc, řka: „Ó, apoštolové a patronové naši!
S jakou láskou jste až dosud bděli nad svým slavným moravským
lidem, s takovou i vyproste u předobrotivého Boha apoštolskou
vaši horlivost duchovenstvu pro slávu boží a spásu duší. Veškerému
pak lidu vyproste upřímnou vytrvalost u víře, nevinnost života,
bezúhonnost mravů a vzájemnou upřímnou lásku. Vymožte mu
pokoj od nepřátel, bezpečnost před bludaři, vymožte mu trpělivost
v utrpení a neštěstí, jakožto milovaní Otcové duchovní.“4) Nelze
1) Tamže. Naturalem hanc in patriam propensionem esse ostendunt etiam ethnicorum exempal. „...Quod si natura duce homines, etiam ethnici patriae suae
afficiuntur et mala impendentia ab illa propulsant, cur nolit aliquis nostrum
eundem in patriam suam et populares suos ostendere affectum et illorum commoda semper quaerere, mala ab illis propulsare ingenio et viribus?“
2) III, 673. „Monet ad standum pro patria amor erga cognatum sanguinem, qui
in patria et in popularibus vivit et manet ...“ „Si ergo David propter oves domesticas non dubitavit talia subire pericula et labores, eccut aliquis hominum formidet pro patria sua vel pro charis amicis et conterraneis suis, v. g. cuntra Turcam, patriae nostrae et totius christianitatis hostem acerrimum ...“
3) I. 704.
4) O, apostoli et patroni nostri! Ut qua hucusque pietats inclytam gentem Moravam prosecuti estis, eandem ab optimo Deo impetrate clero eius apostolicum
ravam prosecuti estis, eandem ab optimo Deo impetrate clero eius apostol
zelum vestrum pro Dei gloria et pro salute animarum. Populo vero universo
nostro sinceram in fide sancta catholica, in vita innocenciae, in morum probitate, in sincera invicem dilectione ... constantiam. Impetrate ei ab hostibus
pacem, ab haereticis securitatem, impetrate ei aerumnis et casibus adversis patientiam, tanquam dilecti Patres illius spirituales.“
ani trochu pochybovati, že víra v mocné přímluvce u samotného
trůnu božího vlévala do srdcí věřícího lidu naději v lepší časy.
Nejvíce však asi působil na tuto naději sv. Václav, jenž v řadě
národních patronů českých zaujímal postavení zcela mimořádné.
Kdežto ostatní patronové čeští dleli v nebesích, sv. Václav, jenž v řadě
národních patronů českých zaujímal postavení zcela mimořádné.
Kdežto ostatní patronové čeští dleli v nebesích, sv. Václav v těžkých
dobách sestupoval s nebes do své dědičné země, aby jí pomáhal vítěziti nad nepřáteli. Dědic české země ukazoval se českému vojsku,
svým zjevem dodával mu odvahy, jež je vedla k vítězství. Jestřabský
si při tom vzpomíná na čínského císaře Lieupanga, který zmocniv
se násilím vlády, umínil si, že bude svému lidu vládnouti tak, aby
ho měl za svého otce. Sv. Václav jest však českému lidu mnohem
více nežli Lieupang byl Číňanům. On jest mu otcem ještě i po smrti,
neboť „nikdy neodložil otcovské lásky k svému lidu a jako by řekl
všechněm i jednotlivým Čechům a Moravanům ono ...: „Já jim
budu otcem.“1) (II. Král. 7.)
Kromě naděje a lásky dovedl Jestřabský roznítiti v srdcích svých
věřících i osobní sebevědomí poukazem na záslužnost práce pro
vlast a nečesnost vyhýbání se jí. V prvním ohledu praví: „Pracovati pro vlast a její dobro jest velmi ke cti a jest zdrojem velké
slávy." Stupně těchto zásluh měří na různých příkladech. Abraham
byl slavným (Gen. XIV.), David však byl slavnějším (I. Král.
17–18). Z evropských dějin uvádí udatného krále anglického
Eduarda, vyznamenavšího se v r. 1347 ve válce s Francouzi. Příklady tyto končí slovy: „Z toho jest patrno, že jest slavně pracovati za vlast a vystavovati se (pro ni) v nebezpečí.“2)
Pak přechází k vlastizradě, řka: „Však opustiti vlast a zraditi ji, bojovati dokonce i proti krajanům svým jest netoliko velmi nelidské, ale
i hanebné a takovým i vždy bylo.3) „Na doklad toho uvádí ze Starého
Zákona Jasona, z nových dějin Turka Valentina, původem Uhra.
Svou promluvu o lásce k vlasti končí Jestřabský takto: „Posluchači, uvažujte o tomto všem, ježto se jedná o prospěchu vaší vlasti.
Nechť vás pobízí k ochraně vaší vlasti buď vrozená láska, spřízněná
krev spoluobčanů, povzbuzujž vás sláva, které dosáhnete, budete-li
pracovati pro její dobro a záchranu. Nechť vás odstraší bezectnost,
jestliže byste měli proti ní prohřešiti. Je to přirozené, jestliže i pohané soudili, že nemá býti ani důvěry, ani pocty vlastizrádcům,
jak pravil Agis, syn Archidamův, dle svědectví Plutarchova.“4)
1) I. 701. „... paternum affectum a gente sua numquam deposuit, ac quasi
diceret ad omnes et singulos Bohemos et Moravos illud ...: „Ego ero eis in patrem.“ (II. Reg. 7.)
2) III. 674. „Atque sic patet, gloriosum esse pro patria laborare et periculis
se exponere.“
3) U. m. „Verum deserere patriam aut eam prodere, impugnare etiam nonterraneos
suos praeterquam quod nimis inhumanum sit et insuper probrosum est fuitque semper.“
4) III, 674. Ad haec, ergo, dicta reflectite animos, auditores, cum de patriae
nostrae incolumitate agetur. Excitet vos ad eam tuendam vel innatus amor, propinquus convivium sanguis, excitet gloria, quam consequemini, si pro illius bono
et salute steteritis. Absterreat infamia, si in eam peccetis. Sane, et si ethnici nullam
fidem, nullum honorem tribuendum esse patriae proditoribus censebant, ut dicebat Agis Archidamni filius, teste Plutarcho ..."
Při lásce nelze pominouti otázku jinou a tou jest poměr k panovníkovi. Zodpovězení její nás nutká tím více, povážíme-li, že
Jestřabský ve svých kázáních uvádí celou řadu příběhů ze života
různých panovníků západoevropských, zvláště ale panovníků čínských (jistě to zajímavý důkaz vlivu misjní literatury jesuitské),
ale ani v jediném případě nedává za příklad některého Habsburka,
třebas měl k tomu příležitosti dosti. Jestřebský řeší otázku poměru
poddaných k legitimnímu panovníkovi v kázání na 22. neděli po sv.
Duchu. Doporučuje v něm sice modliti se za císaře, uctivě o něm
mluviti, poctivě platiti daně, a jeho poslouchati (proto je rebelie
čímsi trestuhodným), ale příklady, jimiž kazatel své vývody osvětluje
jsou takového druhu, že panovníkům právě tuze ke cti nebyly.
Tak na př. slova: „Co božího Bohu, císařovo císaři“ vysvětluje
takto: V historii Číny od P. Martina, S. J., se dočetl o císaři Lieus-ovi.
Byl to takový člověk, že jeho tyranii a lakomství nemohli snésti
ani členové jeho rodiny (reguli), ani poddaní, i chopili se proti němu
zbraně za vedení Changova. Lieus byl zahnán a skončil bídně ve
vyhnanství, nástupcem jeho se pak stal vůdce rebelie Chango. Tento
se počal za nějakou dobu báti – soudu dějin!... Jak prý budou
jedenkráte na něho pohlížeti potomci, dovědí-li se o něm, že se
posadil na trůn, zapudiv nejprve s něho zákonitého panovníka?
Tento příběh prý připadá Jestřabskému tak, jako by Bůh jím chtěl
naznačit slova: „Co císařovo, císaři.“1)
Neméně zajímavý jest i první pokyn daný lidu o poměru k panovníkovi. Má prý ho lid ctíti. K tomu však honem dodává, že se
má tak díti opatrně a koření tuto radu následujícím příkladem:
Čínský císař Cheucungus dopustil se čehosi trestuhodného. Kdykoliv se takového něco stalo, byl za to vždy bit jeho hofmistr Colaus! Císař se na tuto nezaslouženou výplatu svého hofmistra – koukal ... Výsledek toho pak byl, že když viděl, jakého trestu si vlastně
on zasloužil, tedy se pro budoucnost podobných chyb varoval.
Můžeme se na základě těchto příkladů domnívati, že Jestřabský
nebyl pražádným velkým ctitelem panujícího rodu habsburského,
neboť takové příklady spíše nabádaly ke kritickému uvažování
o chybách panovníků nežli k patolízalskému jejich uctívání.2)
Poslední důležitá věc jest Jestřabského názor na Němce, jinak
řečeno: Jak předvádí Jestřabský Němce svým českým posluchačům.
Máme o tom tři doklady. V jednom předvádí (dle Hálka) vítězství
Čechů nad Němci v roce 1318 dosažené. Čechové se před bitvou
modlili k sv. Václavu, který se jim zjevil po skončené modlitbě a
postavil se v jejich čelo. Bojovníci nad tím zaplesali, zapěli „solemne Boemorum paena“, a hle! sv. Václav se první vrhnul na Němce–nepřátele. Čechové šli za ním a bitva skončila tak, že skoro všichni
Němci padli, zatím co Čechů se pohřešovalo pouze dvanácte. Kazatel při tom zvláště zdůraznil, že poměrně slabé vojsko české zvítězilo
1) III. 773.
2) Za zmínku stojí kázání na výroční den bitvy bělohorské, v níž Jestřabský
nazývá vypuknutí č. povstání (mylně k r. 1619 kladené) „nocentissimus eror“.
nad silným vojem německým, a končí tuto episodu slovy:
„Ejhle, tedy, vy Čechové a Moravané, ukažte se jako synové, panoši a ctitelé tak velikého svého otce, svátek jeho zbožně oslavujte,
pomoci jeho se dovolávejte ve všech úzkostech a potřebách a nikterak nepochybujte, že i vy naleznete nyní jeho pomoci!“ Myšlenka
tohoto prvního příkladu o Němcích: Jako kdysi dávno zvítězili
naši předkové pomocí sv. Václava nad poměrně silnějším vojskem
německým, tak také i my pomůžeme všechny nynější své těžkosti
jeho pomocí.
Druhá zpráva o Němcích jest vlastně jakýmsi protikladem první.
Sv. Václav nebyl nikterak milý Němcům. Na důkaz toho (zase
z Hájka) předvádí jakéhosi Němce, který se (v r. 1338) posmíval
svatováclavské úctě. Sv. Václav ho za to ovšem ztrestal.
Třetí případ jest zvláště výmluvný. V kázání o sv. Janu Nep.
(z r. 1694)1) předvádí krále Václava IV. Jestřabský v těch nejhroznějších barvách. Byl to tyran, opilec, jenž se radíval s katem.
A o tomto hrozném panovníkovi praví, že byl z německé krve ... (de sanguine Germanorum).
Z těchto tří případů tedy jasně vysvítá, že Jestřabský ve svých
kázáních neměl ani trochu sympatie k Němcům.
Kázání Jestřabského byla vydána tiskem. To znamená, že se
rozletěla po naší vlasti a právě v době takové poroby, jako byla doba
kolem roku 1700, počala v srdci českého lidu buditi národní sebevědomí, odpor k Němcům a snad i reservovaný poměr k dynastii,
zvláště však počala živiti naději v lepší časy národa. Tím se tato
kázání stala promluvami buditelskými, jež možno bez nadsázky
nazvati skřivánčí písní vzdáleného ještě národního probuzení.
1) III. 126.
Neumann, Aug.: Vlastenectví v promluvách faráře Val. Jestřábského (1630–1719), Věstník jednot duchovenstva brněnské a olomoucké diec., 28, 1935, s. 240-247.