Farář Vev.-Bytyšský Karel Eichler

Vlastní životopis P. ThDr. Karla Eichlera, umístěný v obsáhlém spisu o dějinách veverského panství.

Eichler, Karel: Farář Vev.-Bytyšský Karel Eichler, in: Eichler, Karel: Paměti panství Veverského, Brno 1891, s. 484–486.

Farář Vev.-Bytyšský Karel Eichler

Po Florianovi Eichlerovi obdržel faru Vev.-Bytyšskou jeho bratranec Karel Eichler, professor církevních dějin a kanonického práva na biskupském bohosloveckém ústavě v Brně.

Narodil se 13. ledna ve Velké Meziříči v č. 2 z měšťanských rodičů, Jakuba a Anny. Měl jednu starší a tři mladší sestry a jednoho mladšího bratra. Otec byl krupařem a jezdil za svým obchodem často do Brna. Aby synu pojistil pokojnější živobytí, pečoval již záhy o jeho vzdělání, posílal jej pilně do národní místní školy a pak do soukromé realky, kterou učitelé Václav Mezník a Vincenc Kolář byli zřídili a dal jej i v hudbě vyučovati od c. k. geometra ve výslužbě Vinc Hamže a učitele Frant. Sedláčka, výtečného odchovance varhanické školy Pražské. Složiv z druhé realní třídy (německé) zkoušky v Poličce s výborným prospěchem, byl se vším hotov, co mu rodné město mohlo poskytnouti ku vzdělání liternímu.

K radě Flor. Eichlera, jenž tehdy už byl knězem, dal starostlivý otec Karla do něm. gymnasia v Brně, spolehaje na slib P. Floriana, že bude podporovat hocha, odhodlá-li se ku stavu duchovnímu. P. Florian slibu svému dostál. První rok pomohl mu za altistu do fundace u Ct. OO. Minoritů, kde tehdy byl ředitelem kůru P. Raimund Dundáček, rodák Vev.-Bytyšský, a druhý rok do pacholeckého semináře, kde hoch setrval až do ukončení gymnasijních studií a kam naň štědrý dobrodinec ročně 50 zl. platil.

Vstoupiv pak do bohosloví v Brně, byl r. 1870 vysvěcen na kněze. Jak v semináři tak v bohosloví účastnil se pokusy svými českého ruchu literárního za dozoru představených pěstovaného, v alumnátě byl po tři leta učitelem chorálního zpěvu, sbormistrem a varhaníkem, navštěvoval tam také přednášky z nauky o harmonii, které z ochoty nevšední konal professor pastorálky dr. Josef Chmelíček, a pokusil se o rozmanité skladby hudební. I s P. Pavlem Křížkovským udržoval stálý styk.

Po vysvěcení působil jako kooperator a po úmrtí farářovu jako administrator v Hovoranech, kde založil „Občanskou záložnu“, jejíž čestným členem později jmenován, pak jako administrator v Kurdějově, odkudž dostal se za kooperatora do Hodonína. Tam spřátelil se s Václavem Oharkem, administratorem farním (nyní farářem v Dubňanech), mužem to nevšedního vzdělání.

Té doby vyzván byl biskup Karel Nöttig, aby poslal některého kněze jako chovance do Římského ústavu Animy na studie. Volba jeho padla na Karla Eichlera, jemuž přál jako bývalému korrepetitorovi svého sestřence. Eichlerovi nyní otevřel se nový svět. Při svých studiích práva kanonického v Animě, kterou spravoval z počátku prelát Gassner a po něm velečinný ředitel Karel Jaenig, nalezl dosti času a příležitosti za dvě leta svého pobytu v Římě, že nejen svaté město ve mnohém ohledu zvláště co do církevního života poznal, nýbrž i jeho okolí procestoval a i krásnou Neapol s Pompejemi a jinými památostmi navštívil. Ana cesta do Říma jej vedla Terstem a Benátkami, zpáteční přes Loret, Veronu, Tyrolskem, Bavory a Čechami, viděl krásný kus Boží přírody a přičinění i umění lidského. Za pobytu svého v Římě dočkal se toho potěšení, že přítel jeho Oharek i se svou matkou navštívili jej v daleké cizině.

Vrátiv se jako doktor církevního práva, avšak zimnicí ve zdraví téměř zničen, do vlasti, obdržel profesuru církevních dějin a kanonického práva na bohosloveckém ústavu Brěnnském, kdež působil, složiv konkursní zkoušku z dějin, od r. 1874 počínaje, po šest let. Zotaviv se, převzal od Antonína Klímy, odcházejícího na faru Prateckou, také redakci „Hlasu“, který tehdy vycházel dvakráte za týden; počet předplatitelů, jenž obezřetným vedením P. Klímy vzrostl na 2000, rozmnožil se za nového řízení ještě o 500. Postavení redaktora „Hlasu“ tehdy bylo velmi krušné, protože „Hlas“ skoro samojediný na Moravě hájil důsledně stanovisko, že naši poslanci moravští mají jednosvorně s českými pěstovati abstinenční politiku a nevstupovati na říšskou radu, dokud tam nepřijdou i Čechové, kdežto jiné listy byly pro vstoupení moravských poslanců na říšskou radu, i kdyby tam Češi nešli. Za „Hlasem“ stál – ovšem s velmi silnou stranou – jediný poslanec hrabě Egbert Belcredi, kdežto ostatní vzdali se trpné politiky. V době těch bojů politických poznal K. Eichler trpkosti života redaktorského, způsobované nejen veřejnými půtkami novinářskými, nýbrž i nepoctivými mnohdy útoky skrytých nepřátel; může si však tu zásluhu přičísti, že v bojích byl vždy umírněný a nedal se nikdy do krajností strhnouti. Po dvou letech odevzdal „Hlas“ družstvu, jež ustanovilo pomocí dobrovol. příspěvků zvláštního redaktora, který by se řízení listu bezstarostně mohl oddati. – Za svého redaktorování seznámil se a trvale spřátelil K. Eichler s věhlasným Kukátkářem, Václavem Kosmákem, neunavným spolupracovníkem „Hlasu“ a s Františkem Vymazalem, spisovatelem v oboru gramatickém na slovo braným. Ku svým příznivcům čítal Velko-Meziříčského faráře a kanovníka Jana Cžeppla, u něhož o prázdninách povždy nalezal pohostinného a přátelského přijetí.

Roku 1880 naskytla se mu příležitosť ucházeti se o faru Vev.-Bytyšskou, neboť tehdy bratranec jeho Florian Eichler obdržel od patronky lepší obročí Rosické a o V. Byt. se zasloužilejší duchovenstvo patronátní nehlásilo. Byv od kněžny Heleny Ypsilantiové presentován a po té 16. října 1880 od kapitulního děkana Ferd. Panšaba investován, uvítán slavně na novém svém působišti od farníků; hasičský sbor s hudbou vyšel mu vstříc až k „sloupku“ u kaple Matky Boží, farníci ostatní ku kříži „v Rovinách“, Ve Veverské Bytyšce vedle úředního zaměstnání1) pěstoval hudbu a věnoval se pracím literárním. Tu povstala řada belletristických feuilletonů v „Hlasu“ a „Mor. Orlici“ uveřejněných, mezi nimiž vynikla novelka „Venkovská učitelka“; pak obšírný spis vydaný r. 1887 a 1888 dědictvím Cyrillo-Methodějským v Brně „Poutní místa a milostivé obrazy na Moravě a v rakouském Slezsku“ ve dvou svazcích, jenž obsahuje značný kus vlastivědy moravské a konečně tu sestaveny tyto obšírné „Paměti panství Veverského, obzvláště městečka Bytyšky“, z nichž úryvky byly otištěny v „Hlasu“, „Mor. Orlici“ a „Komenském“.

Při sestavování dějin jak poutních míst tak Veveří zabývati se musil s vlasteneckou archeologií, čímž oblíbil si snahy musejních spolků tou měrou, že stal se 1888 činným důvěrníkem mus. spolku Brněnského a zaslal mu značné dary starožitnin v okolí nasbíraných.

1) Od 30./VI.–24.IX.1884 administroval z V. Bytyšky také uprázdněnou faru v Lažánkách.

Eichler, Karel: Farář Vev.-Bytyšský Karel Eichler, in: Eichler, Karel: Paměti panství Veverského, Brno 1891, s. 484–486.