Pár vzpomínek na Otce Stanislava

Mám-li vzpomenout Otce Stanislava, musím nejprve vzpomenout dvě významné události, dvě strategické budovy a jedinečnou osobu z naší obce. Totiž kněz patří na faru a do kostela. Právě. Tam to začalo. Ty dvě budovy; tyto dvě mě nejvíce přitahovaly (byly pro mě totiž nejvíce neznámé) už jako kluka, chodíval jsem kolem nich každý den do školy a vždy, když jsem se chtěl dostat do městečka. Ještě jsem nevěděl, co je uvnitř, ne že by mě to až tak zajímalo, nicméně zvědavý jsem byl. Ale ten hlavní element jsem ještě neprozradil. Fara a kostel byly totiž místa mně nejen neznámá, ale hlavně pro mě tajemná, posvátná – budící úctu, respekt – a to tehdy, když jsem o víře o Bohu a o církvi téměř nic nevěděl.

Nevím už přesně, kdy poprvé jsem viděl Otce Stanislava, ale řekl bych, že to mohlo být tak kolem roku 1985. Šel jsem právě s maminkou (už nevím kam – asi k lékaři?) a procházeli jsme kolem fary. Naproti nám šel Otec v klerice a s biretem na hlavě – tak, jak si ho všichni pamatujeme. Pozdravili jsme ho a on se velice pěkně usmál a oba nás pozdravil. Byl velice příjemný, vycházelo z něj pohádkové dobro a klid. Jistě to bylo i jeho věkem, přesto vůbec nevypadal nijak unaveně, strhaně či upracovaně. Zkrátka pohádkový dědeček, který vám splní každé přání. Takto jsem ho viděl jako desetiletý kluk. Pak jsem jej vídával, jak jede na kole, v autě i jak kráčí pěšky po Městečku v kolárku a saku. Když už jsem se dostal na faru, vídal jsem ho i na zahradě, jak kosí trávu, stará se o včely, jezdí s rykšou na seno, pomáhá při úklidu kolem kostela, atd. Byl to rozhodně dělník Boží – jak na vinici duchovní, tak na vinici pravé.

Jednou, vzpomínám si, stáli jsme s Jirkou Balabánem na městečku na zastávce a čekali na autobus do Brna. Povídali jsme si a najednou přišel velebný pán a Jirka jej nějak divně pozdravil – pro mě docela neznámě a nově – „Chvála Kristu Otče!“ A pan děkan se usmál, odpověděl „až na věky“ a dal se s námi do řeči. Stále se usmíval a působil velice klidně, povzbudivě a vesele. Tenkrát jel do Chudčic na výuku náboženství.

Další vzpomínku na našeho patera mám docela živou a to z mého prvního osobního setkání se s ním, když jsem se rozhodl, že bych také rád k prvnímu svatému přijímání. Bylo to v roce 1993. Měl jsem těsně před osmnáctým rokem života. Nejistý, trochu bojácný, ale odhodlaný jsem na Otce Stanislava počkal před kostelem po mši svaté. Pozdravil jsem ho a on se na mě s úsměvem podíval a odpověděl mi na pozdrav. Rychle jsem ze sebe vyhrkl o co mi jde a už bylo po strachu, neboť to bylo setkání se s „dobrým“ člověkem. Dobrým, protože mě dokázal zbavit napěti, které ve mně bylo, a cítil jsem se hned dobře. Docházel jsem pak pravidelně večer, po mši svaté, na řádnou přípravu. Učil mě modlit se. Nejprve základní modlitby, ale nejvíc jsem se naučil z jeho živého vyprávění nesčetných příběhů, a z jeho svatého způsobu života.

Během přípravy na mé první svaté přijímání, čekával jsem na Otce před kostelem. Pak jsem jej doprovázel z kostela domů na faru. Cestou jsme si povídali. Jednou se před kostelem náhle zastavil a sehnul se k zemi, aby z ní zvednul starý rezavý hřebík: „To aby někdo nepíchnul kolo, to by byla škoda“. Ten hřebík jsem mu vzal, že ho hned vyhodím do koše, ale nechal jsem si ho na památku, protože to byla pro mě lekce. Lekce o tom, že svět se tvoří z maličkostí, a že též z maličkostí se můžou vyklubat věci velké a nebezpečné – jako třeba defekt na kole … Ten hřebík mám ještě dnes stále schovaný – je pro mě symbolem veliké lásky a pozornosti Otce Stanislava.

V devatenácti jsem začal ministrovat. Byla to další příležitost setkat se s naším panem farářem v nové situaci. Fascinovalo mě na něm všechno. Teď po pár letech musím říct, že to byl kněz vpravdě svatý a mimořádný. Poznal jsem to v maličkostech. Při oblékání se na mši se vždy modlil (ještě latinsky), před odchodem a po příchodu do sakristie (před a po mši svaté) se s námi nikdy nezapomněl pomodlit. V kostele byl vždy včas alespoň hodinu přede mší. Nachystal na mši, modlil se růženec, zpovídal,… Po mši se ještě v sakristii na klekátku v tichu modlil a pak jsme odcházeli. Na ministranty, co vím, byl vždy hodný a vlídný, nikdy nekřičel, nikdy nikoho neuhodil, že by se mu něco při mši nepodařilo, naopak, často ministranty obdaroval nějakou korunou za jejich pomoc a službu u oltáře. Měl dobré a milosrdné srdce. Miloval Pána. Byl jeho vším. Modlitbou byl proniknut celý jeho život, všechna práce. I při svém pokročilém věku a ne moc dobrém zdraví vždy při mši zpíval (a pěkně!), dobře, nahlas a srozumitelně mluvil, takže si nikdo nemohl stěžovat, že by špatně slyšel, co říká. Liturgie byla pro něj opravdu oslavou našeho Pána. Velice usebraně a procítěně prožíval každou modlitbu, mši, pouť, …

Byl to pravý kněz – služebník, prostředník mezi Bohem a lidmi, přímluvce – opravdu alter Christus.